Ruská federace zdědila ze sovětské doby 105 miliard dluhů. Všichni víme, jak vypadala jelcinovská éra vládnutí. Nezaměstnanost, bída, rozkrádání národního bohatství, prostě ekonomická katastrofa. Putin se snažil ekonomiku vzkřísit a rozvíjet. což se mu podařilo.

Velkým dlužníkem několika států je Německo. Dluhuje přibližně přes 1,5 bilionu dolarů. Řecko dodnes usiluje i o vrácení některých významných uměleckých děl, které Němci při svém ústupu z Řecka sebou odvezli. Poláci požadují po Německu 850 miliard dolarů jako náhradu škod, které jim Němci způsobili v průběhu války. Mnozí z nás si pamatují snímky Varšavy, jíž Němci při svém ústupu z města téměř celou zničili.

Řecko reparace vyčíslilo na hodně před 300 miliard euro a nadto vzneslo požadavek, aby Německo určité předměty, které Řecku ukradlo, vrátilo. Reparace ve výši 360 miliard předválečných korun požadujeme na Německu my. Nadto za každý rok v prodlení placení reparací Německo je nám povinno zaplatit stanovený úrok.

Nedávno si však sami naběhli na vidle. Uznali své genocidní chování vůči Namibijcům, jejichž předky v době kolem přelomu 19. a 20. vyvražďovali. Dokonce jsou ochotni se za své zločiny omluvit a investovat v Namibii 1,1 miliardy euro.

Jsem přesvědčen, že pokud uvedenou dohodu o genocidě Namibicům uskuteční, budou nuceni, až již budou chtít nebo nebudou, zahájit jednání jak s Řeckem Polskem tak také i s námi. Jde totiž o precedens, který bude sloužit jako vzor, k řešení obdobných případů.

Závěrem takové malé zamyšlení nad současným postupem Německa vůči Namibií. Namibijci nemají zdaleka tolik síly politické ani ekonomické jako předmětné evropské státy. Nadto ty nikdy nebyly de iure německou kolonií. Namibijci projevili v jednání s Němci velkou rozhodnost, a právě to je i pro evropské státy příkladem. V průběhu jednání Namibijci odmítli odškodnění zhruba ve výši 10 milionů euro, jak nabízeli Němci. Rada náčelníků tuto částku označila jako směšnou, jako urážlivou. A tak jednání probíhala dále. Dohoda nyní je na zmíněné více než miliardě euro.

Co z toho vyplývá pro nás, ČR? Že naši příslušní ústavní činitelé by měli projevit mnohem více odvahy než dosud. Od „opatrnosti“, velmi slušně řečeno, by měli přejít k činům a diplomatickou cestou požádat Německo o co nejrychlejší zahájení jednání o reparacích, které nám dluží.

Vyprávět nám místo toho, že v Česko–německé deklaraci jsme se zavázali nevznášet vůči Německu žádné požadavky z minulosti a že Německo tuto deklaraci dodržuje, je již dlouhodobě zcela nepřesvědčivé. Je v rozporu s realitou. Zní pohádkově. Nejen landsmani usilují o zrušení tzv. Benešových dekretů, ale také i někteří němečtí ústavní činitelé se k nim připojují, např. hlasitě a veřejně se zrušení dekretů dovolává i Horst Seehofer, současný spolkový ministr vnitra. Přičemž úsilí o zrušení dekretů prezidenta republiky sleduje nejen finanční prospěch, ale také i zásadní změnu vnitřních poměrů v republice. A kdože již dlouhodobě volá po právu na původní vlast? Landsmani! Ti dokonce oznámili své úmysly na vytvoření nového zdravého srdce Evropy, které by zahrnulo jižní Německo a bývalé země podunajské monarchie. Vytvoření tohoto složeného státního celku označilo za úkol nejen bavorské, ale i české politiky. V tomto soustátí by se ČR samozřejmě měla stát jen zemí a ztratit svou státnost. Tak bychom se měli vrátit před rok 1918.

Ale i k tomu naši příslušní ústavní činitelé ČR, ač by měli křičet z plných hrdel, mlčí. My s uvažovaným řešením nesouhlasíme. Reparace od Německa chceme získat. Umožní nám to řešit současnou krizovou situaci. Oddlužit republiku, investovat stamiliardy korun do ekonomiky i sociální oblasti. I chudým občanům umožnit důstojně přežít těžkou dobu, jež nás již nyní začíná tlačit do kolen a zítra…?